Příběhy

Tady můžete psát příběhy. Můžete psát i na pokračování. Za napsaný příběh dostanete nějaké WL a ZK. Můžete psát sem nebo třeba do Wordu nebo tak a pak mi to poslat na mail.

Příběhy od Ze´eb

„Wulfe, pomoz mi!“, zašeptal jsem nejjednodušší modlitbu, stejně jako to udělal vlk Klimt na úplném počátku cesty do Srdce krajiny. „Ach, můj Bože, pomoz mi“. 
O této první cestě jsem mluvil nespočetněkrát a také mnohokrát psal, aby ostatní měli signály a paměti na cestě, když se odvážili hnout z místa. Taková slova a opakování nemohou udělat muže z chlapce, ženu z dívky, ze slabocha odvážlivce, ale můžou být pomocnou rukou během cesty.
Po dvou měsících cestování po zapomenutých vesnicích jsem našel dostatek trofejí – mince z mědi, stříbra, zlaté prsteny, jeden roztavený na kosti, který jsem vzal jako připomínku na to, co se stalo. Ale nenašel jsem žádnou trofej, která by mě oslovila. Žádnou, o které bych věděl, že čekala přímo na mě, na to, abych ji našel. Ale vzal jsem nějaké zlato, prsten, když jsem nenašel nic lepšího. Byl jsem připraven jít zpět, a mohl bych se vrátit se se ctí, ale to, co jsem hledal jsem nenašel. Ale zima přicházela a divocí psi přicházeli dolů z hor a znervózňovali mě. A najednou, aniž bych si všiml, že by mě sledovali, přišli tuláci a našli mě. Naučili se skrývat jako krysy. Byl jsem zahnán do úzkých a zabil jsem někoho, o kom jsem si myslel, že je to muž, podle jeho umazané tváře, ale ukázalo se, že není nic víc než chlapec jako já. Nejen že to byl tulák, ale vypadal také jako křesťan, kvůli dřevěnému kříži kolem krku. Litoval jsem ho, když jsem viděl, že jeho krev je červená, tak jako moje. Slíbil jsem, že už nikdy nezabiju člověka znovu. Ale neunikl jsem na dlouho. Obklíčila mě skupina psů, zdrželi mě dostatečně dlouho, aby mě tuláci znovu dostihli. Dostal jsem neodbytný pocit, že má trofej, kterou hledám, je zde. Začal jsem poznávat své nejhlubší strachy a volal jsem na pomoc mého otce, kterého jsem nikdy nepoznal. Začal jsem přemýšlet, jestli ještě někdy uvidím Nebezpečné hory a Temný les a zda uslyším vytí vlků. Schovával jsem se, zabíjel jsem krysy k jídlu holýma rukama a zuby. Tohle místo bylo úplné peklo. Nebyl jsem už chlapcem, nebyl jsem ani mužem, a tuláci a psi mi ukazovali mé nedostatky. Nakonec, velmi oslabený, jsem vylezl z podzemí nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, unavený, zmatený, zoufalý. Teď mě mí pronásledovatelé obklíčili a zamezili mi cestu zpátky do podzemí. Čtyři muži a žena, zřejmě matka chlapce, kterého jsem zabil, všichni ozbrojení, se smečkou psů, čekající na ostatní. Říkal jsem si, že smrt v zubech psa bude lepší, než padnout do rukou tuláků podstoupit jejich mučení. Spadl jsem, otočil se, a uviděl štěkající psy spěchající mě kruhově obklíčit. Jejich pánové byli nedaleko a chechtali se a gestikulovali, vtom první pes zpomalil, spustil hlavu a vytasil zuby připraven k útoku.
„WULFE!“ Začal jsem brečet… „Wulfe! Otče…“
ON se pak vynořil ze stínů – vlk, kterého jsem viděl když jsem opouštěl kmen, a o kterém jsem věděl, že je můj průvodce a on vytvořil bariéru mezi mnou a psem. Stál pevně, ohromný jako kámen, tmavý vlk, jeho pomalý dech ukazoval jeho klid, vyrovnanost – postrádal strach. Byl cítit vůní lesa a skalním větrem.
Jeden ze psů zaštěkal a vlk zavyl na odpověď. Psi poníženě stáhli ocasy mezi nohy, smích tuláků přešel v křik, jejich útočná gesta přešla v obranná, byli překvapeni a vyděšeni, jako kdyby nečelili jednomu vlku, ale celé smečce.

Jeden po druhém se vzdálili, mumlali a pošťuchovali jeden druhého, pištěli a naléhavě zakřičeli na psy, aby je následovali. Nevím, jestli tihle lidé uctívali křesťanského Boha nebo ne, ale byl to Wulf, a jeho reprezentant, koho se báli. Nikdy jsem nebyl tak blízko vlka, WULF byl blízko mě, a také můj otec. Začal jsem se třást, brečet, opět pouhým chlapcem, a vlk se otočil a zíral na mě. Jak jsem hleděl na světla jeho očí, tak velké a dobré, zvládl cestu, kterou mě vedl, pocítil jsem druhou stranu strachu, letmo jsem ucítil pocit svobody. Nenašel jsem hmatatelnou trofej, ale vnitřní vědění, a v tu chvíli jsem věděl, že můj úkol je být šamanem. 
Nevím, jak dlouho jsem cestoval, nyní v bezpečí jsem se rozhodl v klidu vyspat ve stínech slunečního světla a můj vlčí ochránce mi stínil. Bylo to druhý den dopoledne, kdy napůl spící, napůl bdící jsem zahlédl kovovou bednu zářící z hromady trosek. Hrabal jsem, hrabal jsem více, můj vlčí průvodce souhlasně pozoroval. Našel jsem uvnitř něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Lepší než mince, prsteny, stříbrné hodinky. Lepší dokonce než nůžky, které zaujaly dívky. Bylo to zabaleno v plastu, čisté, nebyl jsem si jistý, co to je. Nebylo to o mnoho větší, než dvě ruce, tenké, ani lehké, ani těžké. Otevřel jsem to s obavami, jako kdyby to mohla být mina nebo bomba, přestože jsem věděl, že to to určitě není. Vlk mě k tomu dovedl a Wulf byl se mnou a také můj otec. Opatrně jsem odendal plast, a tam to bylo, zašlý kovový ovál s držadlem, zrcadlo obalené stříbrem, které teď bylo černé. Zrcadlo překvapovalo svou jasností a zdálo se, že ukazuje moji tvář mnohem jasněji, než jakou jsem ji kdy viděl v zrcadlech, které běžně používáme.
Samozřejmě jsem už viděl skleněná zrcadla, ale byla rozbitá a postříbření bylo zkrabatělé a drolilo se. Tohle bylo křišťálově čisté jako nebe po dešti.
Stál jsem v ruinách, vyhladovělý a dlouho předtím jsem žil ve strachu, neměl bych zářit štěstím. Ale zářil jsem. Nebyl jsem více klukem. Byla to tvář MUŽE. Nebyl jsem více ten, který jsem si myslel, že jsem. Vypadal jsem stejně jako předtím, a tímto jsem našel počátek budoucnosti. Nejen, že jsem zvládl svou zkoušku dospělosti, začal jsem i dlouhou cestu stát se šamanem. Zrcadlo mi ukazovalo muže na cestě a dalo mi potenciální vizi sebe samého. 
Chvíli jsem zde zůstal, držel jsem zrcadlo a přemýšlel o tom, co jsem viděl. Jako by to bylo bezpečně uložené pro mě desetiletí předem. Nebyl bych překvapen, kdyby tam bylo napsáno „Pro Matthiuse, syna Jakoba Walda“.
Vlk se vrátil zpět ke mně. Jeho oči velely, abych toto místo teď opustil, vydal se na cestu. Na cestu zpět, na cestu domů, abych začal svá studia šamanismu.
Trofej jsem vzal s sebou, dokonalé zrcadlo, které přežilo desetiletí před holokaustem a během něj.
Bezpečně uložené v mém batohu na zádech jsem následoval toho, kdo mě vedl, Wulfa, nebo mého otce, nebo Věčné vlky a byl jsem připraven jít domů a jednoho vzdáleného dne k Wulfí Skále samotné a na mojí vlčí stezku ke hvězdám. 
Vlk se na chvíli zastavil, proměnil se na chvíli v člověka, mého otce, abych věděl, kdo byl mým průvodcem a abych mohl věřit způsobu, jakým vede.
Připadalo mi, že jsem viděl sám sebe.

Kapitola 2 

 Poutníci po vlčích stezkách
Příchod zimy přináší obnovu lidské války, je to předzvěst nebezpečí mířícího do Srdce krajiny a nebezpečí pro Věčné vlky

Byla polovina října a nudný, vlhký podzim se blížil ke konci. Nebe bylo bledě modré, vítr surový, zatímco dole v nížinách pár zbývajících zvonků vřesu a borůvek odolávalo svižnému ledovému větru, který šeptal a syčel nevítané noviny o příchodu zimy.
Na východ od nejvyšších špiček Nebezpečných hor bylo Údolí vlků, dlouhá planina, která v létě byla útočištěm Věčných vlků. Zde přes jeho rozbitou kamenitou půdu, vyrazili poslední ptáci neklidně pro své poslední krmení, před migrací do nižších poloh Nebezpečných hor, které se tyčily směrem na západ, klidné a studené, lehce posypané závanem sněhu z předešlé noci.
Příkré, temné útesy Nebezpečných hor se tyčily nad samotné Údolí vlků, byly už zasypány sněhem, nyní zde byl domov pouze havranů, a také zde dnes ráno přelétal osamělý orel, jehož samice z léta zemřela. On se v uplynulých dnech stále vracel zpět, v dešti a mlze, a teď za slunce, prováděl osamělé hledání samice, kterou ztratil. Jeho křídla byla bronzovo-zlaté, jeho ocasní pírka byla bílá a jak kroužil výš a výš, jeho žlutý zobák chytal světlo každým pomalým, smutným pohybem. 
Na Nebezpečných horách, jejichž skalní výčnělky jsou proloženy hrubým porostem, rašelinné a podmáčené, se tmavý povrch rybníčků vody zachvěl stoupajícím větrem a začal mrznout.
Vlci samotní byli roztroušeni kolem, málo viditelní, ale často schoulení před větrem za skalami a v drnech trávy a užívající si posledního tepla ze slunce a čekající na jejich vůdce smečky Klimta, aby oznámil konečný odchod do nižších zimovišť, do Temného lesa nebo Údolí Vlků, které leží z dohledu.
Mohli by vyrazit později dnes, možná zítra, ale teď byl čas nenuceného pozorování útesů a modrého nebe, mhouření očí proti větru, s čichání slábnoucí vůně tlející letní vegetace, dávno zašlých zajíců a sviště, který byl hluboko pod nimi ve svém hlubokém kamenném domově.
Smečka byla složena pouze z jedenácti členů – šest dospělých, včetně Klimta a Elhany – vůdce a vůdkyně, a pěti mláďat, které se narodila Elhaně před devíti měsíci, teď už plně dospělými členy smečky.Nyní byli všichni potichu, až na dva starší vlky, kteří si šeptali: Tervič, svalnatý, stále mladě vypadající bukovinský vlk, který byl první, kdo se přidal ke Klimtovi v nejistém snu a k úkolu, kterým byli Věční vlci, a Kobrin, obrovský vlk, ale teď už starý, bývalý válečný magnát všech ruských smeček, který přišel do Srdce krajiny sloužit vůdci, v jehož osud věřil.

"Klimt zřejmě rozhodne, že bychom zde měli zůstat další noc a opustit to zde ráno, až se počasí zklidní", řekl Tervič. "Jemu se zdá těžké probírat věci s Elhanou, ale ti dva spolu musí mluvit, když mají společně vést smečku v určitém zdání harmonie během přicházející zimy."

Kobrin přikývl, jeho široká tvář byla plná vrásek a šedá, jeho hrubé, odřené tlapy byly skoro 2x větší než Tervičovy.

Všichni vypadali vyrovnání, vše v pohodě, vše -

Kobrin se začal hrbit, když se orel vysoko nad skálami najednou otočil, aby se ukryl mezi skály, když havran najednou vyletěl z této strany skály, vlk se otočil na záda, temně zavrčel, a skočil hlouběji, do více chráněné rokle ve skále.

"Co to... ?" zavrčel Kobrin.

S kňučením a ohlušujícím zavytím byla podzimní pohoda pryč s příletem lidských letadel. Najednou jim letadla hrozila z nebe, masivní, děsivá, vydávající ohlušující hluk, s odrážejícími se ozvěnami v útesech všude kolem. Potom, jak rámus ustal, začali vlci přemýšlet, co to zničilo jejich pohodu, přilétly první zvuky padajících kamenů blízko i daleko, výsledek nových a cizích vibrací ve vzduchu rušící v rozsedlinách a útesech skal.

Ale dříve než vlci mohli popadnout dech, následovalo něco horšího. Dříve než letadla odletěla do dáli a zmizela z dohledu, přišlo hluboké a rezonantní BUM-BUM, lidských bomb, daleko od Nebezpečných hor, dole v Údolí vlků, tam, kam vlci chtěli jít, tam, kde je lidé teď předběhli.

BUM- BUM!!!

Jako srdce, které zapomnělo bít a teď bolestně lapá po dechu... Vlci najednou ucítili svůj věk a vzpomněli si, jak křehká je jejich smrtelnost.

Znovu "BUM-BUM!", nyní tak obrovské, a děsivé, že se útesy zatřásly, a vlci, překvapení a v pohotovosti, dokázali pouze stát a civět jeden na druhého, uši nastražené tam a zas zpět, protože se zdálo, že nebezpečí nepřichází z jednoho místa.

Ale dříve než je Klimt mohl svolat dohromady, nebo si jejich válečník Kobrin udělat představu, co se děje, dříve než Elhana, vůdkyně smečky, mohla instinktivně přitisknout štěňata k zemi, letadla se objevila znovu nad hlavami a tak najednou a tak surově jako předtím.

RRRRRtrrr... šššššš..... ratata, způsobovalo násilí v uších, divoké oči pozorovaly mizení temných, zlovolných křivek, aby na nebi bylo opět mírné podzimní podnebí.

Pak bylo po všem, poslední kámen spadl a havrani se vrátili zpět do hnízd, z kterých odlétli, a vlci hleděli jeden na druhého s výrazem ohromení, zoufalství a cítili... ne, věděli... že jejich svět už nebude nikdy úplně stejný.

Klimt svolal Kobrina a Terviče, aby zjistili, co může bombardování Údolí vlků znamenat pro smečku a okamžitě je vyslal na průzkum. Oba byli dobří průzkumníci a pouze se slovem potvrzení Klimtovi a jeden druhému byli pryč - Tervič se chopil vedení, jak vždy dělal na takovýchle dobrodružstvích, s netečným Kobrinem hned za sebou. Když zmizeli, domácí horské ticho se začalo vracet na Nebezpečné hory, ale nyní bylo doprovázeno nepříjemným pachem výparů z letadel, dusivým a štiplavým. 
"Kde je Lounel?"dožadoval se Klimt ve snaze přijít na jiné myšlenky. Lounel byl jeho rádce v otázkách duše a byl to vlk, který často na určitou dobu zmizel - sedí a přemýšlí, říkali někteří, nebo pouze sedí, podle jiných. 
"On svádí Merrow", odpověděla Elhana, Klimtova družka a matka pěti mláďat, dvou samečků a tří samic, nyní dostatečně dospělých na to, aby byli zasvěceni do denodenního lovení smečky, hlídání a průzkumných úkolů. 
Merrow byla jedna ze samic, a stále nejslabší ze všech. Ona byla slabá od narození, bez fyzické síly, aby se mohla utkat s Tarou, nejzuřivější samicí, tou, která se pravděpodobně stane vůdkyní, až Elhana příliš zestárne. Merrow ani neměla dobrý smysl pro humor, jako její sestra Rohan, kterou měli všichni rádi. 
Ale Merrow přežila a smečka začala vidět jiné její kvality, jedna z nich byla duchovní síla, která přišla s tím, že byla tak dlouho slabá, a že kopala hluboko do vnitřích zdrojů, které její sourozenci nikdy nepotřebovali objevit. 
Ráda o samotě bloudila, možná je to nebezpečné, kvůli maďarským vlkům, kteří žili na jižním svahu a také lidé byli neustále lovící nebezpečí. Ale když byl život ve smečce pro ni moc, chtěla najít místo, kde bude sama, a tam provozovat své pozorování hvězd nebo pohybu mraků. Mezi dospělými měla blízko k excentrickému Lounelovi, a on ji často sledoval - jako ten den, kdy přeletěla letadla a všechno se začalo měnit.
"Tak tady jsou, právě přicházejí" řekla Elhana, uklidněná, že vidí své mládě zpět v bezpečí u smečky, ačkoliv její role matky byla od jara pryč.
Klimt odpočíval. Jeho první syn, Solar, stál ochranitelsky před Raute - starou, slepou maďarskou vlčicí, kterou smečka vzala do svého srdce pod ochranu v době, kdy se narodila mláďata. Předala hodně vědomostí o tradicích a odsuzovala způsoby nové generace Maďarů. Její druh byl brutální vůdce Maďarů Hassler, kterého porazil Klimt předtím, než vedl vlky do Srdce krajiny. Ačkoliv Raute nyní byla stará, smečka si ji velmi vážila. 
Solar byl nějsilnější ze sourozenců, jejich přirozený vůdce, nikdo nepochyboval, že až přijde čas, aby Klimt předal své místo mladšímu vlku, že z jeho dvou synů to bude Solar, kdo zaujme jeho místo. 
 

On byl silný a spolehlivý, a ujal se své odpovědnosti ve smečce dřív, než kterýkoliv z jeho sourozenců - a dlouho předtím než jeho nevyrovnaný bratr Lunar, Klimtův druhý syn. 
 

"A kde je Lunar?", zeptal se Klimt podrážděně, neboť někde tady před chvílí byl a teď zmizel. 

"Šel přivítat Merrow a Lounela," řekl Solar unaveně, protože, stejně jako Klimt, neměl velký zájem o takové projevy náklonnosti.

Merrow s Lunarem si rozuměli nejlépe ze sourozenců a ke smečce doléhal jejich hlasitý smích, jak je Lounel vedl zpět.

"Lunare . . . Lunare!" vyštěkl Klimt v šoku, který teď všichni měli, a kvůli vážnosti průzkumu, na který právě šli Kobrin a Tervič, se zdál smích nemístný. Lunar mrkl na Merrow a okamžitě si šel sednout k Solarovi, vedle něhož vypadal bezvýznamně, jeho srst byla světlejší a hrubší a jeho uši nikdy nevypadaly tak bystré jako uši rozeného vůdce.

Merrow se na něj smála a šla na Elhaninu stranu, ale usadila se dále, než by chtěla, protože Tara jí nechtěla pustit a vrčela, když přišla moc blízko. Tara byla nejméně přitažlivá z nich všech, ale mezi svými sestrami byla dominantní, ale zřídkakdy šikanovala silnější Rohan, na rozdíl od křehké Merrow.

"Zůstaneme v doupěti, dokud se Kobrin a Tervič nevrátí, což nejspíše do zítra nebude," řekl Klimt. "Solare, ty budeš hlídat na východě společně s Tarou. Lounele, ty si vezmi západní stranu, ty znáš tyto cesty dobře. Merrow, ty zůstaneš se svojí matkou, a Lunare, ty..."

"Hmmm?"

"Ty zůstaneš se mnou, tam, kde na tebe uvidím. Teď není správný čas na procházky. Ty a já se umístíme blízko Velké pukliny, protože Maďaři mohou doufat, že zvuky bombardování našeho teritoria můžou znamenat, že jsme utrpěli újmu a mohli by to přijít prozkoumat."

Plán, který Klimt uvedl, byl známý. Byl používán dost často, když se vyskytlo nebezpečí a síla smečky byla oslabená, když nejzkušenější samci byli na průzkumu. To byl důvod bedlivého sledování a držení se blízko u sebe. Klimt v takových situacích nikdy neprozradil ani nejmenší strach, a fakt, že se rozhodl zůstat v Nebezpečných horách přinejmenším znamenal, že cítil pouze slabé ohrožení a to, že by Tervič a Kobrin mohli zjistit, co potřeboval vědět.

V každém případě, léto bylo dlouhé a lovení těžké a Klimt chtěl tyto poslední dny deprimujícího podzimu využít k promluvení s Elhanou – opravdovému promluvení – o jejich budoucnosti, teď byla mláďata plně dospělá.

Problém, který nastínila Tervičova diskuze s Kobrinem, byl vlkům dobře známý a znepokojoval je. Nikdo nutně nepředpokládal, že vůdce a vůdkyně budou rádi spolu, jejich role byly výhradně určeny jejich úspěchem být dominantní ve smečce – láska jednoho k druhému byl pouze bonus. Povinnost ke smečce, a také jeden k druhému, a nakonec úsilí mít se rádi byla otázka priorit.

Ale vzájemná láska pomáhá smečce v těžkých časech, a láska mezi vůdcem a vůdkyní, nejvzácnější z komodit, je pro smečku opravdu požehnáním. Ale i u takto šťastných smeček, může být vůdce či vůdkyně poražena jiným a láska i přesto může zůstat zde, povinnost však donutí partnera klesnout v hierarchii smečky a možná úplně opustit smečku.